Jak jsem vařil první pivo…

… a jak jsem se k jeho vaření vlastně dostal?

Touhu uvařit si vlastní pivo datuji do doby, kdy jsem byl v rámci vysokoškolského studia nejprve odtržen od tuzemské pípy a vzápětí napjatým studentským rozpočtem přinucen ke konzumaci cizokrajného pixlovaného europiva. Chvíli jsme to se spolužáky brali s humorem, později převažovalo poněkud nedobrovolné  smíření. Optimismus dodávaly občasné nájezdy do Čech za účelem doplnění zásob. I to však mělo své limity, které byly na hony vzdálené poptávce (do poptávky po českém pivu z Čech je nutné zahrnout i případné zájemce o to, být tímto artiklem laskavě korumpován).

Na tomto místě musím zmínit třeba našeho souseda, který měl ve správě naše jističe, které bylo potřeba čas od času (asi dvakrát až třikrát denně) nahodit. A tady, jistě chápete, nelze s úsměvem a laskavou žádostí vydržet do nekonečna.  

Co však limity nemělo, byla naše kreativita, s jakou se dá i ze zdánlivě bezvýchodné situace vybruslit…

A tak přišel. Nápad!

Proč pořád vozit pivo, když se dá přivést pivovar

Myšlenka byla celkem jednoduchá: při nejbližším výpadu do Čech vybraný dobrovolník zakoupí set pro výrobu piva, který mi předá, já pivo uvařím, resp. zajistím řádnou péči, a ve vhodný okamžik zavelím ke konzumaci. Zvládnutý byl, na můj vkus výborně, i marketing, neboť jednomyslně a spontánně zvolené „obchodní názvy“ desítka Sprinter a dvanáctka Maratonec z pivovaru Běžec výborně ochraňovali před případnými stížnostmi od nepoučených (ale o to odvážnějších) konzumentů.

Ačkoliv bylo vše naplánováno výborně, několik vad to přeci jen mělo. V opojení myšlenkou jak ušetříme, a ještě si pomlaskáme, jsme dlouho zanedbávali nejen takové detaily jako teplota kvašení a její dosažení či absence ležáckého sklepa, ale i prostý fakt, že ve skromně vybaveném studentském bytě se i knedlík musel, považte v největším hrnci, vařit na výšku, protože luxus ležení na vodní hladině si zpravidla nemohl dovolit pro své rozměry.

No… a s tímhle materiálem se typická domovarnická várka čítající 20 l piva prostě uvařit nedá.

Jak rychle tedy myšlenka vzplála, tak rychle uvadla. Na dlouhou dobu jsem tedy od pivovarnictví opustil. Červík vlastního výrobku byl ale nasazen a zdařile hlodal.

A hlodal do doby, než jsem potřeboval zakoupit kvasnou nádobu na medovinu (což bylo vloni, resp. po osmi letech od výše popsané touhy) a vzpomněl si, že vlastně taková nádoba byla tenkrát u toho pivovarského setu. I neváhal jsem a objednal. Zanedlouho jsem měl před barákem v diskrétním balení v krabici velikosti menší ledničky s obří chmelovou šišticí cosi, co mělo ukojit mou touhu po domácím pivu. Včetně surovin. Paráda 🙂

Co čeká nadšence, přidá-li se k nadšení i mikropivovarní set

aneb co to ten set vůbec je: základem setu je skutečně zmíněná fermentační nádoba. U mě v setu je na chlup stejná jako 40 kg kyblík na malířskou barvu nebo omítku, jen obohacen o jednu díru u dna (na vypouštění) a druhou ve víku (na kvasnou zátku). V setu nechyběly ani vložky do těchto otvorů, tedy vypouštěcí ventil a kvasná zátka. Dále byl přiložen nalepovací akvarijní teploměr (paví očka a osvětlení nebylo součástí dodávky). Součástí ale byly drobné propriety, které ponejprv zamotají hlavu, ale nakonec je s nimi teoreticky příjemná práce. Kdybych do toho měl jít znova, cestu setu bych nevolil. Právě u drobných propriet se vyplatí nevolit nejlevnější řešení (a to i přesto, že použití zpravidla nebývá zrovna časté).

Leč, kdo mohl tušit, že míchadlo se po zabrání v hrnci ohne, odměrný válec se po nalití horké mladiny prohne a korunková zátkovačka s korunkovým uzávěrem ani nehne (protože nedrží na skleněné láhvi). Jsou to, prostě, šunty.

Pivový sirup aneb setové suroviny

Zmínil jsem, že součástí setu byly i suroviny. Ty byly v podstatě jen dvě. Tzv. mladinový koncentrát a kvasný cukr. Celé vaření piva ze setu spočívalo v tom, že se mazlavý mladinový koncentrát v plechovce rozředil s cukrem a vodou na požadovanou hustotu (stupňovitost) a celé se to zakvasilo přiloženými kvasinkami. Detaily vynechám, ale podstatě jsem popsal to nejnutnější. Celý postup nechci zatracovat, leč k srdci mi úplně nepřirostl. Zdálo se mi to mírně bezduché. Leč připouštím, že na osahání technologie dobré. Poté, co pivo statečně kvasilo zhruba týden, jsem jej stočil do lahví, kde se dokvasí, dosytí (aby pěnilo), doleží (aby mělo chuťový šmrnc).

Výsledek:

Nadšení z výroby vlastního piva (i při vědomí technologického zákulisí) bylo nepopsatelné a natěšení k ochutnání takřka nezdolné. Bohužel: výsledek koncentrátového pokus úplně neohromil. Ne snad, že by pivo bylo špatné, ale bylo-li původním smyslem vymanit se z nevalné kvality pixlovaného europiva piva, pak cesta ředění pixlovaného mladinového koncentrátu nezdá se býti cestou správnou… Leč, obrazné brány pivovaru byly otevřeny a první sudy vyvaleny… takže nezbývá, než se nebát a pojmout to trochu „zodpovědněji“. Další pokus už byl ze základních surovin.

Poznámka pro ty, kteří se chystají na pivo z koncentrátu: Referencí výsledku neříkám (ani nenaznačuji) že by koncentrátové pivo bylo od podstaty špatné a zároveň, že by se u jeho výroby nedala udělat chyba. Ba dokonce připouštím, že neohromující výsledek mohl být následek nedostatečné zkušenosti či chyby. Leč způsob mě neohromil a zdokonalovat jej nehodlám. Pro ty, jež by chtěli, bych ale doporučil vybírat kvalitní koncentráty a kvalitní kvasnice – ty bývají častou bolestí i příčinou nezdaru.