Přichází čas medobraní…
V článku “O medu” jsme si povídali o nejznámějším včelím produktu. Už víme, jak včela med vyrábí a co práce je s tím spojeno. Nyní se vydáme na cestu medu z úlu na stůl spotřebitele. Cesta je to také zajímavá. Ostatně, dovolím si říct, jako vše ve včelařství…
Včela ukládá sladinu donesenou z květů, ze které později vytvoří med, do šestihranných buněk, které opatří voskovým víčkem. Víčko chrání med před okolními vlivy, zejména před vnikáním vlhkosti. Takto uchované zásoby jsou dostupné včelstvu v období bez nektarové snůšky a samozřejmě v zimě.
Víte, že: V roce 1999 prof. Thomas C. Hales nalezl matematický důkaz pro to, že šestiúhelníkovou stavbou včelího díla lze rozdělit prostor na stejně velké část (buňky) a přitom využít minimální plochu materiálu.
Nejen lidé, ale i zvířata jako medvědi či kuny však od nepaměti také touží okusit chuť včelích produktů a odebírají ve včelstvu plásty s medem. V dřívějších dobách, kdy brtníci ošetřovali včely volně žijící v dutinách stromů, případně v pozdější době v klátech (dřevěný špalek s dutinou) nebo ve slaměných košnicích, se plásty s medem vylamovaly a med se z nich nechával vykapat nebo se vymačkával. Včelí dílo se včelám zpět již nevracelo, neboť bylo zpravidla nevratně poškozeno. Navíc efektivita práce nebyla vysoká a zásah byl vůči včelstvu poměrně necitlivý.
Medomet slaví 150 let
Zhruba v 19. století však došlo ve včelařství k důležitým změnám. Včelaři začali používat tzv. rozběrné dílo. Plásty s medem se tedy z úlu nemusely nenávratně vylamovat, ale odebíraly se v rámečcích. Legenda praví, že neteř vysloužilého majora c. k. armády Franze von Hruschky při nesení včelího díla plného medu točila s ním tak urputně, až všechen med vystříkal ven. Všímavý Hruschka záhy pochopil, že získávání medu ze včelího díla pomocí odstředivé síly je dobrá cesta a v roce 1865 představil medomet. Od té doby funguje medomet stále stejně. Jedná se o drátěný koš, o který se opře rámek s medem a točí se s ním tak dlouho, až všechen med vystříká ven.
Dnes jako před lety
Včelaři i dnes vkládají plásty s medem do medometu, které jsou vyrobeny z hygienicky vhodného nerezového materiálu. Předtím se zavíčkované plásty se zralým medem odeberou z úlu a ometou se z nich včely. Následuje odstranění víček z plástu, což většina malovčelařů provádí ručně speciální širokou vidličkou. Zralost medu určuje obsah vody. Norma dovoluje maximální obsah vody 20%. Pro označení „Český med“ je však kritérium přísnější – 18 %. V medometu se pak všechen med odstředí. Takto získaný med však obsahuje mnoho zbytků vosku, což ho činí vzhledově neatraktivní. Následuje tedy cezení přes jemné síto, kterým se zbytky vosku z medu odstraní. Takto připravený med může již putovat do sklenic, které lze opatřit slušivou etiketou nejen s označením medu, ale i včelaře.
Pastování medu
Někteří včelaři nabízí tzv. pastový med. Pastování medu je v podstatě mechanická úprava, které se využívá u rychle krystalizujících květových medů. Med se v průběhu krystalizace míchá nástrojem, který rozmělní krystaly na menší části. Výsledkem tedy není tuhý med ve sklenici, jak známe běžně, ale matná bílá pasta konzistence oříškového krému, která se snadno roztírá, ale zároveň neteče. Těchto vlastností lze s úspěchem využít zejména ve studené kuchyni. Důležité je, aby v průběhu pastování nebyl do medu vmíchán vzduch, jehož přítomnost medu nesvědčí. Pastový med, na rozdíl od medu tekutého, skladujeme v chladu.
Článek byl publikován v Újezdském zpravodaji č. 06/2015 (zpravodaj MČ Praha 21). Upraveno
Žádné komentáře