… a taky na chvíli poslední. Ale o tom až později…
První víkend roku 2022, pomíjím Silvestr, sliboval pěkné počasí, které na sjezdovky našich hor vylákalo davy lyžařů. Usoudil jsem, že potýkání se s nástrahami v podobě nedostatku (technického sněhu) a davů lyžování chtivých lyžarů je poměrně nepohodlnou (a snad i trochu nebezpečnou) kratochvílí. Takže pro jednou zvolíme s chlapci konzervativnější program v podobě nenáročného výletu vlakem a vycházkou po hřebenu Jestřebích hor.
Na celém výletu se zdánlivě nemělo moc co pokazit. Počasí celkem ušlo. Program byl jasný. Vlakem směr Trutnov střed (400 m. n. m.), odtud částečně po červené TZ a částečně po místních komunikacích do Lhoty a dále do Bezděkova. Odtud k pěchotnímu srubu Na Pahorku. Od pěchotního srubu vede zelená TZ k Markoušovické rozhledně (708 m. n. m.). Na rozhledně nebyly rozhledy zrovna dvakrát ideální, ale zato mráz vykouzlil na dřevěné soše parádní krystaly. Z Markoušovické rozhledny pokračujeme po zelené na rozcestí Paseka – Na Špici. Zde se počasí poměrně dramaticky změnilo k lepšímu, což nás přimělo jít na jestřebí boudu po druhé straně (jižní) Markoušovického kopce (702 m. n. m.). Po neznačené cestě scházíme na červenou po které, s krátkou odbočkou na samotný Markoušovický kopec, docházíme na Jestřebí boudu.
Na Jestřebí boudě se mohutně občerstvujeme – kuchyně jako vždy na vysoké úrovni. Vše korunují špičková jablka v županu. Chlapci poznávají, kde poslední léta tatínek tráví železničního silvestra alias datum prosincové změny jízdního řádu.
Aby výlet měl nějakou “dramatickou zápletku” vyčkáváme západu slunce, resp. alespoň soumraku, za kterého odcházíme směr rozhledna Žaltman (740 m. n. m.) a dále na nádraží ve Svatoňovicích (zelená, žlutá a modrá TZ). Noční rozhledy z Žaltmanu nestojí za mnoho. Padla mlha. Ale kouzlo okamžiku nás neopouští. Rozhledna s čelovkou je přeci jen atraktivní zážitek. Byť ho zbytečně neprodlužujeme a pádíme na vlak. No, pádíme. Jdeme příjemným výletním tempem.
Přicházíme od Šrejberky ke Štole Nejsvětější Trojice. Cesta zde je asfaltová a z předchozích pokusů je mi známo, že ráda namrzá. A ráda si namrzla i tentokrát. Chlapci jdou každý na jedné straně a ve stejném okamžiku se oba kácí k zemi. Bratrská harmonie pohybu mi přišla celkem vtipná, takže jsem se nepatřičně uhyhňul. Což byl přesně okamžik, kdy jsem je – hnán karmou posměchu a gravitační silou – následoval na zem také.
V jinak tichém prostředí podhůří Krkonoš jsem uslyšel podezřelé křupnutí. Bolelo to jako čert, ale pajdat se s tím trochu dalo.
Zkrátím to. Bylo mi jasné, že nožka bude potřebovat odborníka. S dopomocí místních jsem se dílem odbelhal, dílem odvezl na nádraží. Cesta do Prahy vláčkem příjemně ubíhala. V Praze následoval již jen rentgen, slušivá sádra, berle a dlouhodobý klid.
Závěr a poučení: Výlet byl jistě nezapomenutelný. Dramatická zápletka nočního sestupu byla nepochybně ještě vytuněnější, než jsme čekali. Poučeni z předchozích nezdarů – nakoupíme pro příště Nesmek.
Žádné komentáře